Svět v sedle podle Petra Vakoče



Nejoblíbenější závodní destinace Petra Vakoče? Od letoška Kolumbie

Po roční pauze, která byla následkem těžkého zranění na soustředění v Jihoafrické republice loni v lednu, se letos v únoru vrátil Petr Vakoč opět do pelotonu. A rovnou si vyzkoušel něco nového – etapový závod v Kolumbii. Od té doby je tato země jeho zamilovaným místem pro cyklistická klání. „Ta atmosféra tam byla něčím neskutečným, to jsem nikde jinde nezažil, ani na Tour,“ pochvaloval si český profesionál.


To je současnost. Jak to bylo ale s jeho cyklistickými začátky a co kamarádi v balíku?

Na kole si prožil hodně ošklivý moment. Při tréninku v Jihoafrické republice srazilo Petra Vakoče nákladní auto, ještě v místní nemocnici podstoupil jednu operaci zad. Další dvě pak následovaly v pražském Motole a po nich dlouhá rekonvalescence. Celou dobu ho nad vodou držela jedna myšlenka – návrat do závodů. Mluvit o tomto nepříjemném zážitku mu dnes nedělá problém, lepší je ale bavit se o těch příjemnějších. Tím vůbec nejlepším cyklistickým zážitkem bylo pro šestadvacetiletého závodníka vítězství na Brabantském šípu v roce 2016.



"Brabantský šíp jsem si vizualizoval. Věděl jsem, jak ho chci vyhrát. A udělal jsem to přesně tak."

„Je to závod, který se mi hrozně líbí, a vyhrál jsem ho na třetí pokus. Ale hned když jsem ho jel poprvé, jsem věděl, že ho chci vyhrát i jakým způsobem ho chci vyhrát. Vizualizoval jsem si to a o dva roky později jsem byl v situaci, kdy jsem tam jel o vítězství a udělal jsem to přesně tak, jak jsem chtěl, jak jsem o tom snil. Takže to bylo úžasné, když jsem útokem kilometr před cílem do kopce všechny ostatní utrhnul z háku a dojel do cíle sám,“ vypráví s úsměvem ve tváři.


Na kole od tří

To byl zatím největší úspěch cyklisty, který na jednostopý stroj usedl poprvé zhruba ve třech letech. I když tehdy vlastně nebyl jednostopý. „Moje první kolo bylo takové vínové, původně s postranními kolečky. Ta šla ale hnedka dolů. A mělo takové dlouhé sedlo, kam se vešli dva lidi, takže jsem tam občas jezdil i s někým,“ vzpomíná rodák z Prahy, jehož cyklistické začátky byly na rodinných výletech. „K cyklistice mě tedy přivedli rodiče. Tak nějak to přirozeně vyplynulo, že jsme tak spolu trávili čas, dovolené. Taťka jezdil i nějaké amatérské závody a potom jsem si tam vyzkoušel i dětské a společně s bráchou, který je o dva roky mladší, jsme to měli hodně rádi a závodili odmalička.“


Sen? Vyhrát světový šampionát

Už jako malý kluk začal snít o své budoucnosti na kole. I o tom, že by jednou rád vyhrál titul mistra světa. „Potom totiž člověk může rok jezdit v pruhovaném dresu a navždycky mu zůstanou ty proužky na dresu na znamení toho, že byl nejlepší na světě. Takže myslím, že to je sen většiny lidí a vyhrát MS je opravdu něco úžasného,“ má i dnes na paměti.


Stejně jako většina členů pelotonu má i on závody, které tak úplně nemusí. Jak sám říká, není takový, který by vyloženě nechtěl jet, ale… „závody, které mám nejmíň rád, jsou semiklasiky v Belgii typu Handzame Classic, kdy to není extra těžké, je tam pár úseků po rovině po kostkách, ale nic moc se tam neděje, je to jenom o stresu, je tam hodně pádů, je to hodně nervózní. A taky nemám moc rád Kolem Turecka, protože jsou tam široké silnice a nic moc se tam neděje, neutíká to. A když tam prší, tak silnice hrozně kloužou. Měl jsem tam docela nepříjemný pád, takže na Turecko mám blbý vzpomínky,“ vysvětluje Vakoč.


Klasiky: Intenzivní, nervózní. Ale nikdo na nic nečeká

V letošní sezoně má na kontě čtyři etapové závody, ale také jel několik jarních klasik. Jelikož se jeho tým Deceuninck – Quick-Step zaměřuje právě na tyto jednodenní závody, i on si je oblíbil. „Mám je radši, protože člověk na nic nešetří, není tam nějaká dvojí taktika, že se jedou dva závody, jeden únik a druhý o celkové pořadí. Je tam víc akce, není to tolik vyčkávací hra. To se mi hrozně líbí, že tam nikdo na nic nečeká, vydá ze sebe maximum. Zároveň je to většinou taky o tom, že vyhraje opravdu ten nejsilnější a nejchytřejší a musí se to sejít dohromady. Psychicky to není tak náročné jako etapáky, protože se tam člověk nemusí soustředit po dobu několika dnů nebo týdnů, ale samotný průběh závodu je o hodně intenzivnější. Bývá to možná trochu víc nervózní, protože všichni mají šanci na vítězství, všichni chtějí být vepředu. Je to proto hodně o boji o pozici, člověk musí do důležitých úseků najet v dobré pozici,“ popisuje český cyklista.


"Víc akce, každý ze sebe vydá maximum. Vyhrává nejsilnější a nejchytřejší."

Na závodech, soustředěních a trénincích stráví profíci spoustu času. A tak je dobré mít kamarády i v balíku. Často to bývají současní nebo bývalí týmoví parťáci. Nebo krajani. Tak jako v případě Vakoče. „V mém případě jsou to všichni Češi a Slováci. S nimi mám dobrý vztah a hrozně rád si s nimi pokecám. A tím, jak tam není jazyková bariéra nebo jak máme k sobě blíž, je to super. Takže jsem vždycky hrozně rád, když jsou na závodě další Češi.“


Důvodem není to, že by se snad v cizí řeči nedorozuměl. „Ale prostě k sobě máme blíž a i jak je člověk pořád pryč v zahraničí a všichni z týmu jsou z cizí země, tak je super, když může člověk chvíli mluvit česky nebo probrat nějaké věci, které se dějí u nás,“ dodává na vysvětlenou. Dobré kamarády ale má i mezi cizinci. „Mám rád třeba americké závodníky, kteří jsou hodně v pohodě a vždycky je sranda si s nima pokecat.“


Dobíjení baterek? S knihou

Popovídat si s ostatními je dobré také pro odreagování. Nejlepším relaxem pro Petra však je čtení knih. „To dělám každý večer i po závodech, hezky mi to uklidní mysl a můžu pak v pohodě usnout. A když je možnost, jdu se rád projít na chvíli do přírody.“ A jaké knihy čte? Třeba ty životopisné, jako je kniha o jeho sportovním vzoru Andrem Agassim. „Hodně mě zaujala cesta, kterou si prošel. Od toho, kdy byl v tenise hrozně dobrej, přesto, že ho nesnášel a potom ten sport začal mít rád. A i jeho aktivity, které dělal po kariéře, to mi přijde hodně inspirující,“ říká Vakoč.



Při objíždění závodů procestují cyklisté spoustu zemí. A každý z nich si najde tu nejoblíbenější, kde se mu nejlépe závodí. V případě Petra Vakoče je to po letošní zkušenosti Kolumbie. „Má naprosto nejlepší fanoušky a atmosféra tam byla úžasná. Taky tam bylo super počasí, takže všechno pecka. Ale opravdu ta atmosféra, to bylo něco neskutečného, to jsem nikde jinde nezažil, ani na Tour ne.“


Foto: Sigfrid Eggers

423 zobrazení

© 2019-2020 Kreuziger Project

Provozovatelem projektu Grupeto je Kreuziger Project s.r.o., Foglarova 1696/8, 323 00 Plzeň. IČ 05964296, DIČ CZ05964296.

Autoři fotografií: Team Dimension Data for Qhubeka, Markéta Navrátilová.