Kostky, kostky a zase kostky. Legendární klasika Paříž-Roubaix je hlavně o nich. Dokud je ale nevidíte na vlastní oči, jen těžko chápete, jaké peklo to opravdu musí být. Letošní ročník měl na trase 29 těchto takzvaných pavé úseků. A my jsme si prošli jeden z těch, kde se mnohdy celý závod rozhoduje - Carrefour de l´Arbre.
Když sem přijedou, mají cyklisté za sebou už 25 kostkových úseků. Když sem přijíždím já, samozřejmě autem, a vidím, po čem musí přejet, dochází mi, co si museli závodníci až dosud vytrpět. A hlavně co je ještě čeká. Carrefour de l´Arbre je totiž místem, kde se často někdo z borců na Roubaix speciálech rozhodne, že zaútočí.
Zdeněk Štybar prohlásil: Kostky nesnáším. Já po osobní prohlídce dodávám: Nedivím se.
Když procházím po poli hned vedle cesty z dlažebních kostek, kde zrovna probíhá závod amatérů, trochu nechápu, proč si jako klíčový vybírají právě tento úsek. Na rozdíl od amatérů, které nezřídka vidím na celoodpružených horských kolech, profíci takový komfort rozhodně nemají. A při pohledu na cestu, kde dlažební kostky už nejsou v nejlepší kondici, mezi nimi jsou velké díry, kam může kolo snadno zapadnout a způsobit jezdci nemalé potíže, je to pochopitelné ještě méně.
Pro cyklistického fandu je ale rozhodně velkým zážitkem se na tohle magické místo podívat. Už jen proto, že na vlastní oči spatříte terén, o kterém cyklisté tak často mluví, ale ani z televizních záběrů při samotném Paříž-Roubaix si dostatečný obrázek neuděláte. To se prostě musí vidět. My jsme si ho prošli v opačném gardu, tedy od jeho konce, kde stojí restaurace l´Arbre, která se pyšní michelinskou hvězdou. I ta stojí za prohlédnutí, i když jen skrze okno. Jednak je ještě zavřeno a hlavně zdejší ceny jsou trochu jinde. Ale pro opravdové fajnšmekry, proč ne.
Ale my jsme tady kvůli něčemu jinému. Tak jdeme na to. Ani po předchozí návštěvě Arenberského lesa nevycházím z údivu. Už tam si říkáte: Po tomhle se přece nedá na tom kole jet! Carrefour de l´Arbre je ale, co se týče samotných kostek, snad ještě horší. Zatímco na Arenbergu vypadaly kostky tak nějak uspořádaně, žádná nechyběla, tady jsou mezi nimi občas takové díry, jakoby si nějaký fanoušek tu a tam vzal nějakou domů jako suvenýr.
Navíc tenhle úsek se vine mezi poli, což poznávám na vlastní kůži, že při byť jen trochu silnějším větru opravdu není nic příjemného. Když tady Peter Sagan a spol. bojují o pozice, trochu jim sice vítr z boku lámou fanoušci, kteří trať hustě obsypou, ani tak ale nic příjemného.
Po krátké procházce se dostáváme k zatáčce, která je pro tento úsek typická. Levotočivá ostrá zatáčka, kde už byly kostky po stranách v tak hrozném stavu, že to museli organizátoři vysypat hrubším šedým pískem. Tady si z pohledu cyklisty moc nevyberete. Ideální cesta tady snad ani neexistuje. Uprostřed mezi kostkami samá díra, po stranách písek, zbývá se proplést někde mezi. Jestliže podle mnohých závodníků na Roubaix nejsou klíčové ani tak samotné pavé úseky jako nájezd na ně, u této zatáčky to musí platit také. Být tady v balíku a nemoci si vybrat lepší cestu, není dobrá pozice.
Jako již posledních víc než patnáct let, i letošní vydání Paříž-Roubaix absolvovali muži lační po vítězství na Královně klasik za sucha, po prašných cestách. Obzvlášť tuto zatáčku si za mokra ale nedovedu moc představit. Naštěstí já nemusím.
Zdeněk Štybar prohlásil: Kostky nesnáším. Já po osobní prohlídce dodávám: Nedivím se.
Comments